Minulý čtvrtek
V Inboxu mi přistála nabídka na zvětšení přirození. „Hm…, komu to žena zase nahlásila?!“, vrtalo mi hlavou, ale nakonec jsem se s e-mailem rychle vypořádal – smazal jsem ho. Pozor! Nikoli prostým zmáčknutím klávesy „Delete„, kterým bych zprávu přesunul do koše, ale kombinací kláves „Shift+Delete„, čímž jsem zprávu smazal natvrdo (jak příznačné!).
Možná si říkáte: „Proč by někdo používal něco tak nebezpečného, jako je mazání natvrdo?“ (též známé jako poslední pomazání), ale my, IT profesionálové, tohle riziko podstupujeme.
Nenávidíme, když nás počítač upozorní, že na disku dochází místo. Vytáčí nás fakt, že jsme zapomněli vysypat koš.- Jsme totiž zvyklí, že koš na sebe upozorní smradem, nikoli nějakou pitomou hláškou.
Mimochodem, ve Španělsku má klávesa „Delete“ matoucí popisek „Supr„.
Z vlastní zkušenosti vám můžu prozradit, že se nic supr nestane, spíš naopak, sprostě vám to smaže cokoli, co máte zrovna označené (ano, včetně životně důležitých aplikací jako jsou Malování nebo Solitaire!).
Zpět k minulému čtvrtku…
Já totiž omylem, namísto „Shift+Delete„, zmáčknul kombinaci „Shift+End+Delete„, jež označí všechny e-maily v Inboxu (ano i ten s obrázkem poníka) a následně je smaže.
Navždy.
Srdce mi poskočilo.
Tuto politováníhodnou nehodu jsem komentoval větou: „Nechť je tento den zapsán navždy černým písmem.“ – dobře, řekl jsem slovo „kurva„, ale to ve Španělsku není sprostý. Karlík, chlápek z IT oddělení, kterej si barví kotelety (ano, opravdu neumím napoprvé napsat ani takhle jednoduchá slova – za trest to tak nechám) na červeno, jistě bude mít zálohu…
Ne, neměl!
Prostě si nevšiml, že půl roku se nic nezálohuje (byl za to veřejně pokárán – od té doby na mě hledí úkosem).
Co s tím?
Pokud se vám něco takovýho stane v práci, dá se nad tím mávnout rukou, ale považte, co kdyby se to stalo doma?! Představte si, že byste si omylem smazali nějaký veledůležitý adresář (třeba „Finanace 1998„, který má přes 150 GB a obsahuje převážně audiovizuální data). Do komentářů mi můžete napsat název toho vašeho. Co byste dělali pak?
Hned druhý den, ještě značně otřesen, jsem si koupil malou krabičku, která každou hodinu zazálohuje veškerá data na mém počítači.
Když jsem tak kráčel k domovu, obtěžkán kouzelnou krabičkou (všiměte si autorovy perfektní slovní zásoby), uvědomil jsem si, že jsem prodělal další z mých panických záchvatů.
© skinnyCorp
V zajetí paniky
První záchvat jsem zažil, když jsem se odstěhoval od rodičů. -Z nějakého nepochopitelného důvodu se mi jídlo samo negenerovalo v ledničce.
Jistě uznáte, že to s vašimi hodnotami pěkně zatřese. Ledničkou to ale nekončilo – v celém bytě nic nefungovalo!
Ponožky odhozené do kouta se odmítaly jít samy vyprat a čekat druhý den ve skříni (pečlivě složené pod levandulovým mýdlem). Nejprve jsem se jim snažil domluvit po dobrém – nechával jsem jim u okna kousek čokolády, poté i misku s mlékem, ale nic nepomáhalo (ne, ani Dvořákova Novosvětská), nakonec jsem je vyhodil na mráz. Svině.
A teď panikařím znovu – zálohuju.