V sobotu přijela žena a její rodiče. Přesně za 2 minuty jim zmizel batoh. Stáli jsme všichni kolem auta. Liduprázdná ulice, kterou projíždí mladík na kole a ptá se na cestu do nedaleké restaurace a…a batoh nikde. Někomu se ve chvilce podařilo připlížit k autu, otevřít dveře u řidiče, vytáhnout batoh z místa spolujezdce a odplížit se naprosto nespatřen. Nepozornost se tu nevyplácí. Od fáze kdy tomu člověk nemůže uvěřit, přes fázi rozčílení, až po fázi smíření se s faktem nenávratné ztráty, uběhne jistá doba. Ve většině případů je ta doba přímo úměrná hodnotě odcizených věcí. Jediný pozitivní fakt na takovýchto událostech je zvýšená ostražitost v následujících dnech. Nejinak tomu bylo i tentokrát.
Hned druhý den jsem se tak pečlivě staral o své osobní věci, až jsem přišel domů bez iPodu. Měl jsem jej bezpečně zapnut v zadní kapse tašky, kterou jsem úzkostlivě svíral na prsou. Nikde jsem ji neodložil, nikde jsem nepostával. Záhada je o to větší, protože taška po kapsářském majstrštyku zůstala zapnutá. Holt šikovní kluci, co rozumí svému řemeslu. Připomnělo mi to jak jsem ve školce šel na procházku a vrátil se pouze s jednou ponožkou (boty jsem tehdy taky nikde nesundával). Tuto brilantní a ostře vypointovanou příhodu jsem nabídnul v pořadu Věřte – nevěřte, ale z neznámých důvodů nebyla dosud zfilmována.
V posledním dílu tohoto zlodějského triptychu sehrály hlavní roli utěrky. V rámci generálního úklidu jsem v supermarketu s příznačným názvem „Suma“, zakoupil za značnou sumu sérii ultra-savých švédských utěrek s lesní vůní. Poctivě jsem je zaplatil u pokladny a ve chvíli kdy jsem lovil z peněženky drobné mi je někdo z pultu odcizil. To byla poslední kapka v pomyslném poháru a dále již nešlo čekat. V baru na pláži jsem si řádně vypláchnul hrdlo bílým vínem. Ranní kocovina a vycházející slunce nad přístavem vše srovná.
P.S. Dá se tomu prý bránit.