Orient express
Na pochopení celého rozsahu mého palčivého problému, musím nejprve zmínit svůj vynikající orientační smysl. Totiž – on je tak dobrý, že by podle mě mohli kalibrovat kompasy; stačilo by říct: „Běž na jih!“, no a já bych jim bezpečně zaměřil přesnej sever.
Pokud se mě někdy zeptáte na cestu, tak vám garantuju dlouhou procházku, a to i v případě, že se budete nacházet v bezprostřední blízkosti vašeho vytouženého cíle. O tom se již přesvedčil nejeden německý pár, hledající brněnský hotel Intercontinental. Já totiž všechny ty nešťastníky posílám (nechtěně!) do Internationalu (kterej leží v opačným směru) a ještě si říkám – „No jasně, tentokrát jsi je poslal správně – na západ, přece! Ne nadarmo se přece ten hotel jmenuje „Best Western“(!)“, mnu si posléze ruce.
Čekání na octomilku
No ale zpátky ke stěhování.- Aby bylo co stěhovat, musí se nejdřív zabalit. Proces, kdy pečlivě složíte veškeré drobnosti do krabic, úhledně je převážete, opatříte jasným nápisem a připravíte na chodbu. Tento systém vám vydrží něco málo přes hodinu a zbytek těch sraček, který jste si nastřádali (a teď toho litujete), jenom nahážete do odpadkových pytlů; nábytek, kterej by se měl rozmontovat, pohodíte (vcelku) ke krabicím a všechno to navršíte na jednu nevzhlednou hromadu. Po celý zbytek dne se modlíte, aby kolem neproletěla octomilka.
V průběhu dne postupně zjistíte, že někde v těch krabicích jsou klíče od auta a několik dalších předmětů, který budete zaručeně postrádat (tip: předmět bude vždy v krabici, jež prohledáte jako poslední). Já se mimochodem stěhoval v tričku s Mickey Mousem, v růžových teniskách a oteplovačkách, protože všechno ostatní jsem zahodil si zabalil.
Ticho před bouří
Tak a máme sbaleno – teď ještě uklidit zahladit stopy v původním bytě.
Nejdřív vymalovat koupelnu (přichytit plakát na stěnu oboustrannou lepící páskou nebyl nejlepší nápad), potom umýt okna i zvenku (poprvé za dva roky), vyhodit vosí hnízda ze zárubní oken, vylovit všechny předměty za postelí (pecka od meruňky, pantofle, dřevěná tyčka (tou jste kdysi chtěli vyolvit pantofle a pecku), 22 centů a dvanáct kilogramů prachu). Přísaháte, že v novém bytě bude všechno jinak a budete pravidelně uklízet! Nad ránem usínáte vedle kýblu s bělidlem.
Ráno postrádáte kartáček, ručník a toaletní papír. Snídáte starej chleba s hořčicí, tabascem a salátovou okurkou.
Akce!
Zvedám první krabici (který k autu nanosila přítelkyně) a ucítím prudkou bolest na prsou. „Mám ti pomoct?“, ptá se. Zavrtím hlavou a odvrátím tvář (abych skryl slzy). „Hned zítra začnu posilovat! Koupím si ty natahovací pružiny, co měl Francin, a každý ráno si zacvičím“, slibuju si, nebo bych mohl začít plavat (což posléze zavrhnu) – mám totiž styl paní starostové, tedy – hlava za každou cenu nad hladinou (zatímco paní starostová to dělá kvůli trvalé, já to mám jako ochranu před utonutím).
Nasedáme
Hned první zatáčku jsem vzal sebejistě přes obrubník do jednosměrky – pchá, žádný urbanistický pasti mě nezastaví. Zpětný zrcátko mám samozřejmě namířený přímo na sebe (co kdyby mi klimatizace odvála loknu na nějaký nelichotivý místo?!), takže jsem musel couvat po paměti (což teda dělám i když je zrcátko ve správné poloze).
Můj řidičský um je často přirovnáván ke zpěvu Ivety Bartošové – oba jsme měli v mládí talent (já vyhrál jízdu zručnosti na Den dětí v roce 1989 a Iveta dostala nějaký ty Zlatý loutny a podobný harampádí), ale v dospělosti se nám okolí snaží taktně naznačit, že by bylo dobrý kdybychom toho nadobro nechali.
A finišujem…
Asi po měsíci máte na stole: papírky od nákupů, několik prázdných plastových lahví, figurku zmutovanýho zombíka (dobře, to tam asi nemá každej), dvě zlomený tužky (5H – ty, který spíš ryjou než píšou) a po stranách máte vrstvy prachu.
Po třech měsících vám za sedačku spadla pecka od meruňky a postrádáte pantofle.
Jste doma…
