Sant Adrià de Besòs je něco jako Prostějov nacpaný na uzemí Adamova.
Koho předchozí věta neodradila, nechť pokračuje ve čtení, ostatní si můžou pustit následující video a naučit se imitovat smích hlavního protagonisty.
Významná místa
- Tři vysoké komíny opuštěné továrny.
- Řeka Besòs, pyšně uvedena v názvu tohoto rozkošného místa, říčka to úzká (jako vrchní ret Jaroslavy Adamové), hnědá tak, že podle ní Pantone kalibruje barvu 4625U a smradlavá tolik, že by si v ní neopláchnul výstroj ani anglický rugbyový tým.
Jedinou výhodou je, že tělo utonulých nešťastníků lze obkreslit křídou přímo na hladinu.
- Tréninkový stadión druhého barcelonského fotbalového týmu (o kterém pravděpodobně slyšíte poprvé právě teď).
Co zaručeně nenavštívit?
Jakýkoli obchod, restauraci a v žádném případě benzínovou pumpu. Důrazně se také nedoporučuje využívat prostředků hromadné dopravy, obzvláště autobusu.
Pokud zamíříte na pláž, vezměte si s sebou pouze svázané výtisky časopisu Vlasta (doporučuju velmi slabý ročník 59), popřípadě další věci, které nebudete nikdy postrádat.
Co jíst?
Nejbezpečnější je zastřelit si divokou husu. Vábítko lze zakoupit v trafice kousek od stanice metra, zbraň v supermarketu Aldi. Pochopitelně se nejdříve ujistěte, že husa nepřišla do styku s řekou Besòs (nemá hnědé bříško, ani šest očí).
I ptáci jsou zde nepřátelští
Cestou zpět, z tohoto bohem zapomenutého místa, mně před vchodem do metra posral holub ruku.
V metru si naproti sedl chlapec s obličejem Franze Kafky (!) a každou druhou zastávku mi plivnul pod nohy. Jeho otec měl havajskou košili s rozhalenkou, vytetovanou kotvičku na předloktí, knír a hřebínek v zadní kapse kalhot (kdyby se náhodou někdo divil, proč jsem po Kafkovi neplival zpátky).