To bylo tak. Začal mě bolet prst (ten nejdůležitější, rozumíme si…) a veškerá chlapská řešení nezabírala – alkohol, nedívání se na prst, ignorace bolesti atd., tak jsem se odebral do nejbližší nemocnice (Hospital de Mar) a rovnou si to namířil na oddělení urgentních případů – přecejen šlo o můj prst, který navíc cestou zfialověl strachy. Kde to jsem…ano…u registrace, protože nemám kartičku pojišťovny (českou mi vzali a španělskou trvá vyřídit stejně dlouho jako vyzvednout poštu v Jinačovicích – tedy dlouho), tak se na mě pán mile usmál a vztáhl ručku, očekávaje 188 euro za ošetření bez pojištění. Ha! Jenže já byl naštěstí vybaven masivním papírovým archívem a doložil jsem sociální číslo, NIE, nájemní smlouvu a dokonce ústřižek od zaplacení poplatku za popelnici. Chlapec zase ručku stáhnul, vystavil potřebné dokumenty, na ruku připevnil papírovou pásku se jménem (že jsem teda oficálně pacient) a vyslal mě dlouhým tunelem, na jehož konci nebylo světlo, ale čekárna plná raněných katalánců.
Byla tu nahluchlá paní co se jmenovala Carmen a máchala mi před obličejem zlomenou rukou, pak tam byl manželský pár (paní četla noviny, pán si hladil vymknutý kotník), ale zlatý hřeb večera se dostavil o několik minut později. Dlouhý tunel vyplivnul namol opilou cikánku s rozraženou bradou, kterou si neustále mnula a přebytečnou krev utírala do kalhot. Usadila se a spustila nekonečný monolog sprostých slov, poté se postavila, začala zpívat, zavrávorala, utichla a odběhla zvracet.
Úleva v očích osazenstva čekárny netrvala dlouho a nadaná dívka se vrátila a soudě dle jejího svetru, zvrácení ethanolu neproběhlo přesně podle plánu.
Následovalo druhé kolo pěvecké šou a to už si to k nám tunelem razila cestu ochranka. Dál nevím, protože si mě vyzvedl doktor, odvedl mě do ordinace a jal se zkoumat můj prst.
Hned zkraje se zasmál a pravil…“Jééje to bude bolet!“, načež mi v hlavě blesklo, jestli není na čase tu návštěvu přehodnotit, ale bylo už pozdě. Doktor si to ke mě namířil s ošklivě dlouho a tučnou jehlou, píchl mě do prstu a položil mi nejzbytečnější otázku na světě – „Bolí to?“ (pravděpodobně přehlédl příval slz, které mi vyhrkly do očí) a já statečně – po vzoru Nastěnky – odvětil „ano, trošku“ a očima jsem hledal nějaký záchranný bod (např. morfium). Smutným pohledem jsem si vyprosil alespoň lokální umrtvení a s pobaveným výrazem sledoval jak doktůrek snáší rekvizity k filmu Hostel na malý stoleček přede mnou. Zavolal sestru at mi změří teplotu a začal vypisovat dotazníček jak mi je a jaké mam alergie, nemoci v rodině, jestli kouřím a jestli piju alkohol (řekl jsem, že spíše ne), načež na mě sestra spiklenecky mrkla. Další vzpomínky jsou pouze útržkovité – krev, tupá bolest, skalpel spousta podivných předmětů a nakonec zavázaný prst, předpis na antibiotika a číslo na sestru (prodám – vysoká, pohledná, původem z Kanárských ostrovů, má ráda Indii a v Praze už byla). No a tak. Aspoň že je ten páteček.