Výprava čítala 4 managery v naleštěných lakýrkách, 1 starou husu (o té později) a pitomečka ve vytahaných riflích (s dírou v rozkroku) – tedy mě.
Od začátku bylo jasné, že jsem tam omylem (doporučuji přečíst předchozí větu ještě jednou).
Debata začala zvolna – lehčí téma na oťukání: Který z fotbalových stadionů je nejhezčí na světě? No tak to jsem samozřejmě mlčel, protože naposledy jsem byl na fotbale v Brně, Za Lužánkami a to není radno zmiňovat vůbec. Tak jsem chvilku studoval leštěný stříbrný příborový set (takovej hezkej květinovej motiv to tam mělo) a zachytil začátek konverzace, která následně udávalo tempo celého odpoledne – Michelin. Michelin gájd (kterej jsem vůbec nikdy neviděl) obsahuje seznam restaurantů, kde se dá dobře a draze najíst (jak je vidět – tuto definici jsem vymyslel sám). No a chlapci (a husa) se samozřejmě předháněli kdo si kde a za kolik něco dobrého vložil do chřtánu. Padaly exotické názvy pokrmů, restaurací, měst, zatímco já studoval vzrušující texturu ubrusu a vzlykal. Cifra, kterou jsou schopni vydat za večeři by stačila na pořízení výzdoby menšího oltářku od Mistra Theodoryka.
„Tak kupříkladu já mám Michelinův průvodce z roku 2001 a zakoupil jsem jej v Kalifornii (ještě jednou v K-A-L-I-F-O-R-N-I-I!!!). Ty kvalitní restaurace si ten standard stále drží, takže je myslím zbytečné kupovat aktualizované vydání každý rok,“ povídá sales manager ve špatně padnoucím saku, zatímco dloubá špičkou vidličky do garnáta a upravuje si mastnou přehazku. Ostatní přikyvují a pitvají předkrm o velikosti bradavky Dády Patrasové, vydatně posprejovaný dresinkem a zázvorovou pastou.
„Já byl nedávno v holandské restauraci a měl jsem znamenité langusty s kaštanovou pěnou,“ chlubí se jeden z Dánů, jež později zásobuje společnost moudry typu: „Mytí nádobí je jako život…každý ví, že je těžší umýt pekáč od hovězích výpečků než sklenici s vodou!,“ (no možná to řekl trochu jinak), ale to už na scénu vstupuje husa. Vytahuje svůj Moleskin diář a utrousí poznámku: „Chm! Teď jsou zase v módě (já už je používám tisíc let, u mě se o žádnou módní vlnu nejedná, šeptaly její karmínové rty) a já mám tři (heč!). Jeden jako osobní deník, jeden jako diář (kam si poznamenávám zajímavosti) a jeden používám na podklady k mému píhejčdý“, načež zamrkala umělými řasami, utřela si koutek hedvábným kapesníčkem a zapózovala.
To už jsem nevydržel, oželel dezert a vrátil se do kanceláře – pěšky – abych tu svou buranskou odyseu tak nějak zarámoval.