Lidské pyramidy
Právě stavba lidských pyramid (tzv. castells) byla největším lákadlem celého programu. V neděli, v pravé poledne, se shromáždil úctyhodný dav na Plaça Sant Jaume, kde sídlí barcelonská radnice. K vidění bylo několik týmů z Barcelony a okolí, oděných do tradičního stejnokroje (bílé kalhoty a volná košile převázaná v pase širokým pruhem látky). Právě barva košile byla jediným rozlišovacím prvkem jednotlivých týmů.
Samotná stavba probíhá v několika fázích:
- nejprve se seskupí početný kruh lidí (pinya), tvořící základ stavby
- na pinyu vyšplhá druhé patro (folre), což je skupina lidí podepírající zbylá patra
- dále se vrší jednotlivá patra – v tomto případě tři čtyřčlenná patra, jedno trojčlenné (tvořené pouze ženami či neduživými mladíky) a jedno dvojčlenné (tvořené dětmi)
- poté co stavba dovrší kýžené výše, vydá se na vrchol „enxaneta“ (většinou hodně malé dítě), jehož úkolem je nahoře zamávat a opět slézt dolů
- spolu s enxanetou sestupují jednotlivá patra a stavba je považována za úspěšnou až ve chvíli, kdy všichni účastníci stojí bezpečně na zemi
Letošním hitem byl barcelonský tým, který stavěl natřikrát. Poprvé se stavba začala v pátem patře kymácet a na pokyn kapitána týmu byla raději rozebrána. Druhý pokus vypadal mnohem nadějněji, podařilo se postavit poslední patro a ve chvíli kdy si cestu nahoru razilo mrštné dítě, se stavba sesunula k zemi. K mému velkému překvapení se nikomu nic nestalo a napotřetí byl tým odměněn bouřlivým potleskem.
Ohňostroje
Další hojně navštěvovanou atrakcí byly ohňostroje.
Katalánci doslova milují cokoli co se zapálí a posléze vydá ránu, popřípadě světlo a ránu (je to tak, samotné světlo tu nikoho nezajímá). V porovnání s brněnským Ignis Brunensis mi u jednotlivých ohňostrojů chyběla hudba, ale výměna přehrady za mořskou pláž byla dostačující náplastí.
Hudba
Celé sváteční veselí bylo protkáno množstvím open air koncertů, avšak nepřízeň počasí zhatila velkou většinu z nich. Navštívil jsem pouze jeden – španělskou verzi Erose Ramazottiho hrajícího tklivé disko melodie na kytaroklávesy (donedávna jsem si myslel, že tímto nástrojem vládne pouze Michal David). V podstatě jsem nakonec docela rád, že pršelo.
Film
Filmová představení probíhala v městských parcích, na pláži i přímo na ulici v úzkých uličkách starého města. Z programu jsem kvůli nepřízni počasí nic neviděl, ale chuť jsem si spravil v sobotu novým filmem Woodyho Allena s podivným názvem – Vicky Cristina Barcelona (zlí jazykové tvrdí, že je to díky vydatnému sponzorství města). Jako všechny Allenovy filmy (já tomu výrazně rozumím) i tento stojí na výborně napsaných dialozích a mírně ujetém námětu (tentokrát žádná magie).
Nutno uznat, že kamera Barceloně sluší a herecké výkony trojlístku Bardem-Cruz-Johansson podtrhují příjemný dojem z filmu.
Celý program zakončila letecká přehlídka, kdy se kolem městských pláži proháněli akrobaté, historická letadla a dokonce i stíhačka F-18 (tomu taky výrazně rozumím). Jediným škraloupem tak zůstává odporný tanec sardana, jež je nedílnou součástí la Mercè a bude mě budit se svíravou úzkostí ze sna ještě dlouho.
Emilio
Občas vídám kolem pláže krále všech podivínů. Je jím asi sedmdesátiletý, prošedivělý, tetovaný muž. Na tom by nebylo nic zvláštnícho, protože takových jsou tu mraky, ale tento chodí bosý, nahý a přes intimní partie má vytetované slipy.
Podařilo se mi vypátrat, že muž se jmenuje Emilio a před svým naturistickým obdobím, než se prý definitivně pomátl, chodil vždy v proužkovaném obleku, v klopě květinu a místo kapesníčku tarotovou kartu smrti. Také se jistě ptáte proč ji tam nosil…no to bylo asi takhle…Emilio rád pil a pil hodně, kromě známých opileckých fines (ošahávání žen, blábolení, expozice světonázoru, zpívání košilatých písní…), měl Emilio i jinou vášeň – vykládání karet (v jeho případě karty). Na někoho ukázal a povídá: „Chceš vyložit karty?“, načež nečeká na odpověď, mariášovým švihem plácne kartu smrti na stůl a zařve „Zdechneš, pičo!“. Narozdíl od jiných vykladačů karet má vždycky pravdu.