Dokonce i jeho osobnost je takovou skládankou – na jedné straně vypjatý individualismus romantických hrdinů, kteří na svých bedrech nesou veškerou tíhu světa a na straně druhé – čirý pragmatismus spojený s notnou dávkou cynismu. Navíc je znám svou láskou k dobrému jídlu, pití a ženám všech druhů a tvarů. Jeho vytříbený jazýček dokáže rozložit každé sousto na prvočinitele a dokonce i detekovat před jakou dobou byla otevřena láhev bourbonu. Tyto finesy předvádí jaksi mimoděk a doprovází je výrazem největšího mučedníka na světě. K tomu si přičtěte ještě vizáž Ladislava Gerendáše a postavu Christiana Balea v mechanikovi a obrázek je hotov.
O víkendu jsme pak navštívili přímořské městečko Vilanova i la Geltrú, které se nachází asi 40Km jihozápadně od Barcelony. Má asi 60 tisíc obyvatel a pravděpodobně stejný počet lodí. Taky tu bydlí jeden kolega z práce, tudíž naše cesta měla i cíl – garden party. Kvůli nepřízni počasí, spíše bytová party, se postupem času zvrhla ve sprostou a hlučnou pitku, u které nakonec 2x asistovala městská policie. Hlasitá hudba vyburcovala někoho ze sousedů ke stížnosti, což je zrovna v tolik hlučném Španělsku dosti úsměvné. Nehledě na to, že u zdroje toho děsivého hluku (2x5W reproduktory) bez problémů usnul magistr, jinak trpící insomnií.
To je jako naše sousedka co bydlí v bytě pod námi, pracovně přezdívaná Kelišová. Kouří silné doutníky, smrdící jako čaj pu-erh zalitý vodou z přehrady, nosí divoce květovanou silonovou zástěru a při vaření otvírá místo oken dveře na chodbu, aby si ostatní nájemníci užili jejích kulinářských orgií. Kelišová každé ráno několik hodin debatuje se svými sousedkami (převážně s taktéž silonovou paní z domu odnaproti) a to zásadně oknem přes celou šíři ulice. Navíc má hlas jako chlap, který namlouvá trailery k americkým válečným filmům a smích dávícího se daňka. Tato smrtelná kombinace hluku a smradu by mě mohla také vyprovokovat k nějaké stížnosti, ale je tomu opět naopak. Kelišová si nás jednoho dne volá na kobereček, že děláme příliš hluku a mlátíme židlemi až jí z toho padá omítka. Komedie. Její byt, který designoval pravděpodobně Jozef Fritzl, žádnou omítku skoro nemá. Všude puch rokládajících se potravin, závěsy obtěžkány doutníkovým kouřem a další milé rekvizity dokreslují temnou atmosféru smrduté kobky. Kelišová rychle gestikuluje, mává kostnatými pažemi a spílá jak v jejím krásném bytě padá omítka kvuli nám. Kýváme a pomalu couváme z doupěte. Poučení je jasné – není hluk jako hluk, nebo ještě lépe – když dva dělají totéž, není to totéž.