Trnitá pouť k rannímu bolehlavu začala bílým vínem a přes několik podniků pokračovala k pláži (s vychlazenou lahví již zmiňovaného rumu), decentně kombinovaná nápoji s jemnou ležákovou příchutí. Noční pláž je vůbec nejlepší místo ke konzumaci alkoholu, stačí se posadit a kontinuální přísun rozličných piv je zajištěn díky znamenité logistice marockých, arabských atd. národností.
Kolem třetí hodiny byla zkáza dokonána a musel to být vskutku žalostný pohled. Naše výprava čítala dva spící francouze, jednoho zpívajícího první sloku písně ‚Don’t worry, be happy“ a poslední člen týmu trikolóry se rohodl zužitkovat čerstvě načerpané znalosti z mého rychlokurzu češtiny. Vystrašení rybáři byli svědky etudy do ruda opáleného hocha, který se potácel a v několika vteřinových intervalech vykřikoval věty „Jsem francouz!“, „Jsem Stefan!“ a „Jsem opilý!“, vše s měkkým přízvukem Oldřicha Nového, který se snaží z dutiny ústní vypudit kus žhavého uhlíku.
Jinak náš neúnavný pěvec vlezlé písně Bobbyho McFerrina, doprovázené mlácením prázdnou flaškou rumu o betonový sokl, dokázal sám způsobit masivní odliv návštěvníků pláže, včetně spícího pobudy, kterého se hodinu snažila marně probudit policejní hlídka.
Poslední pokus jak rozproudit zábavu byla soutěž o to kdo přeskočí bublinu v písku (viz obrázek), což se nakonec nikomu důstojným způsobem nepodařilo a šlo se spát.
.
Ráno jsem se cítil jako by mě někdo nacpal do těla Romana Skameneho a hlavu vyplnil instalatérskou pěnou. V práci jsem raději nedělal prudké pohyby a snažil se vyvarovat jakýchkoli početních operací.
No a taky jsme natočili jedno dementní video, protože holt jsme…dementi.