Reklama
 
Blog | Jaroslav Bartoněk

Gogol Bordello

No on to taky asi nebyl úplně nejlepší nápad dát si sraz v baru, který se nápadně podobá osvětimské sprchovací místnosti a obsluhuje v něm chlap s mastným copem (co vypadá jak sýr Jadel) a ženská, jež by pravačkou rozdrtila postupně všechny nerosty z Mohsovy stupnice tvrdosti a levačkou by pohodlně točila pivo, kouřila, škrábala se v rozkroku a kynula na pozdrav štamgastům (nepochybně komparsistům z Annaudova Jména růže).

Po jednom drinku, k jehož získání se bylo třeba probojovat tuhým zástupem fanoušků zeleného dýmu, jsme se odebrali do klubu Razzmatazz – mekky dekadentní zábavy. Cesta proběhla hladce (ptali jsme se jen třikrát – a tu Francouzsku co nerozuměla nepočítám!).

Nevábný zevnějšek klubu ukrýval vcelku útulný sál, lehce podobný brněnské Flédě. Hmmm…no velká místnost, pódium, bar…ok…sál podobný jakémukoli jinému sálu na světě. Ano, mohl jsem napsat, že je podobný sálu Sloga v Sarajevu, ale vidíte – odolal jsem – zůstávám pěkně přízemním brněnským patriotem. No nic…zpět do sálu. Na pódiu zrovna finišovala předkapela Che Sudaka, na které byl zajímavý snad jen ten frontman oděný do přiléhavých trenýrek (silné žaludky mohou shlédnout na youtube, linkovat nebudu, nestojí to za to). Po asi dvacetiminutové pauze, které nám zpříjemňovaly Lambada, Don´t Worry Be Happy a 99 Luftballons, zaručené to warm-up pecky, vyběhl Eugene Hütz, vyzáblý leader skupiny Gogol Bordello, a spustil tolik očekávaný cikánský nářez.

A já se rozplakal.

Hudba s prvky metalu a country, která měla společného s avizovaným cikánským punkem asi tolik jako countrymetal s gipsypunkem. Dvouhodinový koncert se tak stal utrpením a malou životní prohrou. Skepse střídala neopodstatnělá euforie, že už snad tohle je ten poslední kus, ale chlapci byli zrovna při chuti a každým dalším přídavkem mi zhoršovali chuť do života. Než došlo k nejhoršímu, kdy bych rozkousnul kapsli s jablečným pyré, vytáhnul fotku Kateřiny Neumannové a začal jódlovat, hrábl neduživý Ukrajinec do strun naposled.

To byl pro mě jasný signál ke zběsilému úprku napříč industriální čtvrtí Poblenou a po asi půlhodinové svižné chůzi, veden svým neomylným orientačním smylem přes staveniště, 2 mosty, dětské hřiště a vybagrovanou jámu, jsme se octnuli přesně na stejném místě odkud jsme vyšli. Nezbývalo než se rozplakat podruhé a zavolat taxi. Jo a taky pršelo…

Reklama