Před několika týdny si Adarsha koupil v originálním Sony obchodu notebook Vaio, přinesl jej domů, nainstaloval operační systém a několik dnů s notebookem pracoval. Při každém spuštění systému jej však iritoval dialog požadující odeslání registračního formuláře společnosti Sony, no a tak to jednoho krásného večera nevydržel, ten formulář vyplnil, odeslal a ráno u něj byla policie. Vše se nakonec vysvětlilo (až po siestě pochopitelně), předložil papíry dokazující legální koupi a mohl jít do práce. Historku nám vyprávěl smířlivým tónem a zakončil ji větou…holt člověk s jinou barvou pletí má tady občas problémy. Tak nevím, ale samotný fakt, že si koupíte něco v originálním obchodě nějaké firmy a ta samá firma na vás pošle polici, je dost divný. Zní to skoro jako moderní bajka. Je tu jasné morální ponaučení – nikdy neodesílej registrační formulář. Ani v případě, že jsi danou věc nabyl legální cestou.
Zbytek dne proběhl bez dalšího policejního zásahu a navečer jsme všichni z práce zašli posedět na zahrádku, nasát trochu magické atmosféry velkoměsta.
Večer se příjemně rozjel, prošli jsme hned několik občerstvovacích podniků a neustále debatovali. Laura, šéfka lingvistického oddělení, mi povídá: „…hele, já si pamatuju, že jsem v osmdesátkách sledovala takovej seriál…bylo to odněkud z východní Evropy, tak jestli to nebylo náhodou tam od vás…počkej jak se to jen jmenovalo…ee…něco jako princezna Arbla..nebo tak..“, načež jsem málem vyprskl hlt argentinského vína a s chutí zavzpomínal na seriál Arabela. Nakonec když Laura mírně podnapilá odjižděla na své skládačce domů, tak vykřikovala…“Blekota, Mekota, Bleeekotááá..“ a zmizela v temných uličkách.
Mimochodem, to víno objednala Iva, protože prý má v Argentině babičku, ale podle mé soukromé teorie ho pila na žal, protože s námi nešel Charles. Obracela do sebe jednu skleničku za druhou, nervózně pohazovala karmínovou šálou a hlasitě se smála svým vychlastaným altem. Poté co dopila láhev mi ještě stačila říct, že má ráda Kunderu, ale pěkně ji sere, když dělá chytrýho, načež se odpotácela na taxík a šlápla přitom ve svých lodičkách, naprosto nevhodných vzhledem k jejímu věku, do hovna (asi pozdrav od Milana). Já ještě chvilku poseděl a pak se vydal noblesní čtvrtí Grácia pěšky domů a cestou mi dělal společnost vytrvalý déšť.