Již od časného rána (12 hod.) se fanoušci s IQ na počátku gausovy křivky důkladně připravovali na večerní finále.
Přípravy sestávaly z následujících činností:
- házení dělobuchů (nejlépe do popelnic, do dvorů, pod auta, do skleněných lahví)
- popíjení nápojů a následné rozbíjení lahví o zem
- zpívání fotbalových písní s jednoduchou melodií
- hodně objímání
- plácání po zádech
- vyřvávání hesel „¡Podemos!“, „¡Viva España!“ a „¡Vamos!“
Ty pravé oslavy však propukly po vítězném triumfu španělksých borců nad mdlým německým týmem. Barcelona vyšla do ulic. Ti nejopilejší vyjeli (aby mohli troubit) a slavili. Z blízka to sice vypadalo jako záchvat davové paniky a všudypřítomný kouř z dýmovnic navozoval válečnou atmosféru, ale z povzdálí musel člověk uznat, že se zkrátka umějí bavit. Jinak než my (u nás kdyby někdo vjel na motorce do hospody a držel deset minut prst na klaksonu, tak by rozhodně nedostal od barmana pivo zdarma), za to s větší vervou.
A člověka už ani nepřekvapí, když muž s vizáží rezervního Ježíše Krista přijede na pidimotorce o obsahu 50 ccm před hospodu, odběhne vykonat potřebu (nikoli do hospody, ale na silnici) a tato chvilička stačí partičce statných hochů k tomu, aby motorečku zvedla a připoutala prádelní šňůrou k mříži asi půl druhého metru nad zem. Ježíš sprásknul kostnatými pažemi a žadonil o navrácení motorky. Chvíli se obracel na skupinku pachatelů, chvíli spílal nebesům. Nakonec byl vyslyšen, nasedl a rozestoupeným davem odjel posvětit svou močí zase jinou část města. No a my šli spát.